Možná se někomu bude zdát tento nadpis prapodivný, nicméně řeč bude o mém dědovi, který se na Moravě narodil, strávil zde celý život a zde také zemřel. Poslední člen mojí rodiny, který byl stoprocentní Moravák.
Minulý týden jsem stála ve vedlejším městě na plácku pro pár aut, který je zakončený nízkou zídkou, za kterou je zvýšená úroveň země a na ní stojí zchátralá kašna. Můj zrak se upíral na ni.
Moji prarodiče bydleli daleko a protože cestovat se čtyřmi malými dětmi je docela fuška, jezdili jsme za nimi vždy na delší dobu jednou do roka. Když umřela babička, my už byli větší a začali jsme dědu navštěvovat jednou do měsíce. Protože všechny jeho děti bydlí daleko, měl vždy na víkend nějakou návštěvu a tak nemusel být pořád sám. Vzpomínám si, že když jsem byla ještě dítě, měla jsem ho vždy spíše za člověka, co pořád dělá něco špatně. Bylo to dáno hodně babičkou, která mu vždycky říkala tys neudělal toto a támhleto, ale vždycky mi (pro mou velkou dětskou radost) vytáhl kuželky a pískoviště z garáže, a kostky a lego z půdy. Když jsme jej začali pravidelně navštěvovat, oblíbila jsem si ho. Jeho zlozvyk čtyři a půl cigarety denně nezapomenu.:D Pořídili jsme mu kocourka, aby se necítil osaměle a děda byl v sedmém nebi. Zvířata měl totiž odmalička rád. A i když moc neslyšel, dalo se s ním docela dobře domluvit. Pokaždé nám aktivně pomáhal při vaření a nechával nám čokoládové bonbony z jeho přídělu. Párkrát jsme si nechali vyprávět, jak vypadal jejich statek když byl malý a kolik měli zvířat...
A pak se to stalo, malá srdeční příhoda. Z nemocnice, kde strávil dva týdny se dostal do hospice. Návrat do normálního života nemožný pro ochablé svaly...
Rok zpátky jsem se dvěma sourozenci jela jako pořadatel ministrantského dne do vedlejšího města. Ve vlaku mi přišla smska od strýce, který si na mě už pár let nevzpomněl, s blahopřáním k svátku. Končila slovy: "Přejí strýc s tetou". Zarazila jsem se, takové smsky vždy končily:"Přejí strýc s tetou a babička s dědou" a později: "Přejí strýc s tetou a děda". Sourozencům jsem sdělia své překvapení jak z smsky, tak z jejího podivného konce a ačkoli namítali, že to nemusí nic znamenat, divný pocit ve mně přetrvával.
Když jsme dojeli na místo, sedla jsem si na takovou nízkou zídku, za kterou byla zchátralá kašna. Sestře někdo volal. Znovu se mě zmocnila ta divná předtucha. Položila telefon a já se nemusela na nic ptát, ale stejně jsem tu otázku úzkostně položila:"Děda umřel, že jo?". Brečet jsem začala až když mi hlavou proletěly všechny možné vzpomínky na něj a představa, že už jej nikdy neuvidím. Můj neutišitelný pláč ještě podpořil strach, že se děda nedostane do nebe. Nikdy to totiž nebyl moc velký křesťan. Moje statečná sestra ale tehdy prohlásila, že nemám brečet, ničemu to nepomůže a že se mám raději modlit. Zklidnila jsem se a pomodlila se. Celý ten den jsem pak strávila docela vesele. A o několik dní později (a taky o nějaké ty modlitby dál) mě opět zaplavil jistý pocit, tentokrát jsem ale měla jistotu, že děda v tom nebi je.
Stála jsem na tom plácku a při pohledu na tu zchátralou kašnu jsem si to vše vybavila. Rychlý záblesk smutku ale pomalu vystřídala vlna radosti. Proč plakat? Věřím našemu Pánu a také jeho veliké moci a věřím také, že se můj milovaný děda, Moravák duší i tělem (teď už jenom tou duší :D ), právě kouká dolů na mě, jak zírám na tu kašnu. Z mých myšlenek mě vytrhla má sestra...
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.